Můj první útěk za zajícem
16. 3. 2008
Tak máme po hárání,včera bylo nádherné počasí,tak se panička rozhodla,že vyrazíme na túru.Zabalila věcí jako bysme tam měli být týden,nasedlo se do auta a hurá na pole.Tam už čekala Katka,tu už znáte,netřeba představovat.A tak si tak jdeme,holky si povídají a najednou něco malého,šedého běží naproti mě.Lůca to (pro ní bohužel,pro mě bohudík) zaregistrovala až o vteřinu později než já a já už vyrazila.Letím si tak po tom poli,naprosto pohlcena svými loveckými pudy,ta chlupatá věc přede mnou,za mnou pískot zoufalé paničky....hlína mi odlétává od pacek,vítr si pohrává s mýma ušima,protahuju tělo do šipky,abych byla ještě rychlejší,jsem už jen dva metry od něj,no tak!Paniččin pískot je slyšet stále méně a já si myslím: "Neboj se,Luci,dneska budeme mít k večeři tohohle chlupáče,už ho skoro mám." V tom ten malej hajzlík zaběhl na oplocenou zahradu,já se dostávám z tranzu,rozhlížím se,kde jsou holky,nevidím je!Sakra!Já je nevidím!Najednou spatřím uhánějící paničku,který srdce málem vyskakuje z hrudi a rozebíhám se za ní.Přiběhnu k ní,Lůca si sedá,já jí dávám pusinky a omlouvám se,že jsem ho nechytla.Čekala jsem vynadáno,ale panička mě chytá kolem krku a řiká něco ve stylu:,,Ty pitomče pitomej malej,dyť o kus dál je silnice." Ještě jí dám poslední pusu,Luci se zvedá a pomaličku pokračujeme dál.Spokojeně si běhám kolem holek,krásně se na ně lepím,poslouchám na slovíčko a v hlavě mám jen jednu myšlenku:,,Jen počkej,zající!Příště jsi můj."